Dům U Bílého koníčka

Historický dům U Bílého koníčka na Dolním náměstí v Opavě prošel výraznou rekonstrukcí.

Autor: Ing. arch. Antonín Řehulka / Ateliér I.D.E.A.

Dům prošel výraznou vnitřní adaptací v 50. letech 20. století, kdy byly do pater poměrně radikálně vestavěny byty a přízemí bylo adaptováno na restauraci u Bílého koníčka. Záměr z 50. let nebyl dokončen. Nový majitel se pustil do dokončení záměrů výstavby bytů, i přes poměrně značná omezení ze strany památkové péče. Po desítkách let byl objekt omítnut. Do dvora bylo vložené nové schodiště, neboť při adaptaci přízemí objektu na restauraci bylo přerušeno spodní rameno a do horních byl přístup možný přes vedlejší objekt. Uvnitř byly odstraněny vestavby z poslední adaptace a vloženy nové konstrukce pro celkem 9 bytových jednotek. V rámci rekonstrukce proběhl rozsáhlý archeologický a památkářský průzkum (níže v článku). Precizně byla obnovena renesanční atika v ulici Mnišská.

Stav před rekonstrukcí. Pohled z ulice Mnišská.

Stavebně historický průzkum

Popis stavebně historického průzkumu pochází z veřejně dostupné publikace Jak se bydlelo ve městě vypracované Národním památkovým ústavem v Ostravě v roce 2022.

Kompletní popis průzkumu, včetně dalších historických průzkumu provedených v objektech na území Moravskoslezského kraje ZDE.

Dům čp. 115 v Opavě je reprezentativním příkladem nejstarší vrstvy tzv. plnoprávných domů, tedy domů s právem vařit a šenkovat pivo a nalévat víno, založených již při lokaci města v první polovině 13. století.1 Zaujímal lukrativní polohu na severozápadní straně Dolního náměstí při vyústění Mnišské ulice. Ve středověku i v období renesance představoval jeden z nejvýstavnějších objektů. Dokladem stavebních kvalit a obytného komfortu je i kontinuální držba domu šlechtickými vlastníky od přelomu 16. a 17. do konce 17. století.

Objekt přečkal stavební boom 19. a první poloviny 20. století i následné poválečné asanace, jež necitlivě poznamenaly historické jádro Opavy. Prostřednictvím stavebněhistorického poznání a archeologických výzkumů dnes podává cenná svědectví o počátcích a vývoji měšťanské architektury středověké a renesanční Opavy. Středověké jádro domu, v opavských podmínkách nebývale dobře dochované, je výsledkem několika postupných a poměrně dobře čitelných stavebních fází z 13. až 15. století. Pozdější renesanční stavitelé dokázali dům v druhé polovině 16. století, při maximálním využití
původních středověkých konstrukcí, citlivě adaptovat pro potřeby obytného standardu a naplnění estetických měřítek své doby.

Pohled na dům čp. 115 od jihovýchodu. Snímek z doby kolem roku 1906 zachycuje objekt
s druhotnou přístavbou tzv. zadního domu, vystavěného roku 1825 ve dvorní části parcely
a odstraněného v 50. letech 20. století. Na jižní fasádě domu čp. 115 je dobře patrné atikové
polopatro (SZM, fotografické pracoviště, sign. D 629)

Dům se zadním komorovým dílem a dvoutraktovou dispozicí
V současnosti se jedná o dvoupatrový dům s klasicistně pojednaným průčelím, přístupný z náměstí renesančním tufitovým portálem s krouceným provazcovým motivem. Nad vstupním portálem se v původní pozici dochovalo domovní znamení v podobě vzpínajícího se neosedlaného koně s ohlávkou, jež dalo domu jeho jméno, poprvé v písemných pramenech zmíněné k roku 1660. Dispoziční řešení přízemí domu určuje kombinace staršího středověkého komorového dílu (kemenate) v zadní části objektu a mladšího, původem pozdně gotického hloubkového asymetrického dvoutraktu v přední části stavby. Ústředním komunikačním a reprezentativním prostorem byla ve středověku a následně i v renesanci dolní síň, do níž se vstupuje z náměstí tufitovým portálem. Síň se severní zdí rytmizovanou slepou arkaturou původně shora uzavíral trámový strop. Dnes je síň zaklenutá renesanční valenou klenbou s trojbokými výsečemi a dekorativními maltovými žebírky. Jižní podélný trakt domu, ve středověku plochostropý, byl v renesančním období v přední části vyhrazen pro klenutou užitkovou místnost (kvelb) a navazující černou kuchyni s přípravnou či spižírnou.

Přízemí středověkého komorového dílu (kemenate) v zadní části dispozice bylo v renesanci adaptováno na velkou nádvorní světnici, popřípadě skladovací komoru s trámovým záklopovým stropem. Obytné patro domu – zprvu přístupné dřevěným schodištěm při severní zdi průchodu do dvora, později nahrazeným zděným schodištěm v západním úseku dolní síně – zčásti kopírovalo dispoziční rozvrh přízemí. Po renesanční přestavbě se určujícími prostory severního traktu patra staly komunikačně exponovaná horní síň (mázhaus) – využívaná kromě řady dalších funkcí především ke stolování – a navazující vytápěná horní světnice, situovaná v čele při náměstí. Jižní trakt patra byl rozdělen na několik podélně orientovaných komor, spacích i skladovacích, a velkou horní nádvorní světnici, vyhřívanou tělesem dymníku kuchyně umístěné v přízemí.

Idealizovaný řez severním traktem domu čp. 115 po první renesanční přestavbě (po roce 1555) s vyznačením předpokládané prostorové a funkční struktury příslušné části domu. Žlutě vyznačeny ústřední komunikační a částečně i reprezentativní prostory (dolní síň, horní síň, schodiště do patra, průchod do dvora), růžově hlavní obytný prostor, vytápěný honosnými kachlovými kamny, určený k dennímu pobývání (horní světnice) a zeleně prostor spací (komora). Jádro obytného prostoru vždy tvořila sestava světnice a komory. Takové sestavy byly v prvním patře domu čp. 115 v daném období dvě. Řez zachycuje součásti obou bytových jednotek. Z první sestavy se v řezu projevuje horní světnice, ale spací komora v jižním traktu nikoliv. U druhé bytové jednotky řez zachycuje komoru, ne však nádvorní světnici v jižním traktu. V druhém patře se nacházely další obytné, případně skladovací prostory. Výlučně skladovací funkce se pojila se suterény (Zaměření Projekce Guňka s.r.o., 2019, zákres řezu J. Dudek, 2022, úpravy a celkové zpracování F. Kolář, 2022)

Nejstarší zděné jádro domu (zděná komora – kemenate, steinwerk)
Na základě archeologických poznatků víme, že v Opavě 13. století převažovala dřevohliněná zástavba, která byla postupně (ve 14.–16. století) nahrazována architekturou zděnou. Přechodným prvkem, propojujícím dřevohliněné a zděné stavitelství, jsou tzv. nejstarší zděná jádra, nazývaná zpravidla kemenate (z latinského camera caminata – prostor vytápěný krbem či kamny), steinwerk (německy zděná stavba) nebo zděná komora. Kemenate představuje zárodek pozdějšího zděného domu. Jednalo se o vícepodlažní stavbu čtvercového či obdélného půdorysu přistavěnou k týlu staršího dřevohliněného domu, situovaného v čele parcely. Polosuterén a vyvýšené přízemí obvykle sloužily skladovacím účelům, vyšší vytápěná podlaží byla určena k obývání. Kemenate většinou přečkala zánik původního dřevohliněného domu a následně byla zakomponována do novostavby domu zděného v celém půdorysu. Dobře dochovaná kemenate v rámci domu čp. 115 vznikla pravděpodobně v druhé polovině 13. století. V 15. století bylo patrně v důsledku požáru její horní podlaží přezděno z cihel a první patro doplnila dvojice oken orientovaných do ulice.

Středověký měšťanský dům zděný v celém půdorysu
Vícepodlažní zděné stavby s trámovými stropy, podsklepené zčásti nebo v celém půdorysu, představují charakteristický typ zástavby našich měst v pozdním středověku a raném novověku. V případě opavského domu čp. 115 byl původní dřevohliněný díl v čele parcely nahrazen nejspíše ve 14. století zděnou

architekturou.9
Jednalo se patrně o přízemní dvoutraktovou kamennou stavbu s trámovými stropy,10 podsklepenou v celém rozsahu a doplněnou hrázděným nebo roubeným patrem. Součástí novostavby byla i nadále starší zděná komora (kemenate) v zadní části domu s odlišnými úrovněmi podlah. Pravděpodobně některý z velkých požárů v 15. století (143111 nebo 146112 ) vyvolal přestavbu předpokládaného dřevěného patra předního dílu domu. Patro bylo nově vyzděno z cihel v tehdy obvyklé dekorativní gotické vazbě, v níž se v každé řádce střídají běhoun s vazákem s tvrdě vypáleným či glazovaným čelem.

Západní fasáda domu čp. 115 s vyznačením hlavních stavebních fází z období středověku a renesance. Barevně vyznačena původní středověká zděná komora – kemenate (transparentní červená) a renesanční konstrukce (transparentní zelená), modrou čárkovanou linií rekonstrukce podlah v interiéru (Zaměření fasády Projekce Guňka s.r.o., 2019, fotogrammetrie R. Kadlubiec, 2022, úpravy a celkové zpracování F. Kolář, 2022)

Jižní fasáda domu čp. 115 s vyznačením hlavních stavebních fází z období středověku a renesance. Barevně vyznačena původní středověká zděná komora – kemenate (transparentní červená), vrcholně a pozdně gotická zděná přední část domu (transparentní žlutá) a renesanční konstrukce (transparentní zelená), modrou čárkovanou linií pak rekonstrukce podlah v interiéru (Zaměření fasády Projekce Guňka s.r.o., 2019, fotogrammetrie R. Kadlubiec, 2022, úpravy a celkové zpracování F. Kolář, 2022)

Dvě fáze renesanční přestavby
Zásadní přestavby a zvýšení o druhé patro se dům dočkal v období vrcholné renesance, nejspíše po dvou požárech města v roce 1556. Přestavbu a zvýšení lze dobře rozlišit podle použitého materiálu. Tím byly cihly, tentokrát však již kladené v utilitární vazbě počítající s omítnutím fasád. Na západě při uliční čáře dům doplnila jednotraktová dvoupatrová přístavba, v horním podlaží provázaná s renesančním druhým patrem hlavní části objektu. Jednotlivé fasády korunovala atika dělená pilastry a mezi nimi dvojicemi proti sobě orientovaných cihlových slepých arkádek, která je v jádře dochovaná dodnes.

Uvnitř domu v přízemí i patrech byla nadále respektována středověká dvoutraktová dispozice, kombinovaná se starším zadním komorovým dílem (kemenate). Postranní cihelné obvodové zdi v přízemí a patře, přiložené ke staršímu středověkému zdivu, vylehčily slepé arkády, stropy v přízemí i obou patrech zůstaly trámové. Původní středověké stropnice však byly nahrazeny novými, dendrochronologicky datovanými do poloviny 16. století (k roku 1555). Dřevěné schodiště do patra bylo pravděpodobně přiloženo k severní zdi průchodu do dvora, jeho někdejší pozici naznačuje dvojice renesančních schodišťových nik. V čele dolní síně bylo pravděpodobně umístěno kuchyňské topeniště, sestávající z podesty pro otevřený oheň a zděného dymníku. Navazující komín byl zasekán do vnějšího líce zdiva středověké kemenate.

Původní středověký komorový díl v zadní části dispozice byl přepatrován, v důsledku toho byla původní gotická okna v jižní fasádě zazděna a nahrazena novými otvory v jiných pozicích. Interiér přízemí doplnila i zde, přinejmenším na jižní straně, cihlová zeď vylehčená slepou arkaturou, přiložená k původnímu středověkému kamennému zdivu. Výsledkem přestavby tak nadále mohla být skladovací komora, stejně jako ve středověku, anebo obytná nádvorní světnice. V tom případě mohla její vytápění v hypotetické rovině zajišťovat kachlová kamna, nepřímo obsluhovaná z kuchyňského koutu v sousední dolní síni.

Druhá renesanční stavební fáze, datovaná do poslední čtvrtiny 16. století, spočívala v dílčích úpravách interiéru. Nejvýrazněji se projevila v zaklenutí plochostropých suterénů a přízemí domu. Dolní síni od té doby dominuje reprezentativní valená klenba s obkročnými výsečemi, štukovými žebírky a maltovými štítky, charakteristická pro opavské pozdně renesanční stavitelství. Na dolní síň navázala valeně zaklenutá chodba do dvora, která tak scelila půdorys domu do podoby dodnes zřetelného lichoběžníku. Původní kuchyňský kout s topeništěm opatřeným zděným dymníkem byl v souvislosti se zaklenutím dolní síně zrušen, komín zazděn a v uvolněném prostoru bylo vybudováno zděné renesanční schodiště stoupající do pater domu, částečně zničené teprve ve druhé polovině 20. století. Zaklenut byl rovněž užší jižní trakt v přízemí. V přední části, kvelbu, se jednalo o valenou klenbu, tentokrát se styčnými výsečemi zvýrazněnými prostými maltovými hřebínky. Střední pasáž traktu (přípravna nebo spižírna) byla zaklenuta valenou klenbou, zatímco navazující kuchyně byla opatřena dvojicí stoupavých kleneb přecházející ve zděný dymník topeniště, situovaný v jihozápadním koutě místnosti.

zdroj text: hrad-primda.cz

Související články

• žádné související články, zkuste tagy pod nadpisem..