Ostravské sochy #6

Jakub Ivánek | 28.5.2016 | OSTRAVA | #sochy | 1 komentář

Památníky osvobození a obětem druhé světové války: památník v Komenského sadech od Karla Vávry, Konráda Babraje a Jana Jírovce, památník v Hrabové od Karla Vávry a památník v Zábřehu od Ladislava Ľudovíta Polláka.

Už v minulém díle seriálu jsme se zaměřili na památníky obětem války. Tentokrát však opustíme areály závodů velkých ostravských podniků a pozornost přesuneme k památníkům určeným širší veřejnosti. V podstatě každá obec ztratila ve druhé světové válce některé ze svých obyvatel. Jim na památku, ale i jako připomenutí vítězství spojeneckých mocností (většinou s akcentací Rudé armády) vznikaly v poválečných letech různorodé pomníky. Od nevelkých kamenů s nápisy padlých, prostých jakéhokoli uměleckého vyjádření, po umělecky ztvárněné monumentální památníky, někdy spojené i s pohřebišti vojáků.

Karel Vávra – Konrád Babraj – Jan Jírovec: Památník hrdinů, 1945–47 (foto Jakub Ivánek)

Takovým velkolepým objektem je asi nejznámější ostravský Památník osvobození Rudou armádou, známý též jako Památník hrdinů, v Komenského sadech. Jako jeden z nemnoha českých památníků je dokonce na seznamu národních kulturních památek. Sestává z architektonicky ztvárněné hrobky, nad níž se vypíná mohyla s rudou hvězdou na vrcholu. Horizontální blok zdobí po stranách reliéfy Boj a Oběť. Uprostřed, nad vstupem do kolumbária, se vypíná monumentální sousoší, jež představuje vojáka ukazujícího dělníku, kterého přátelsky drží kol ramen, světlé zítřky. Jeho napjatá ruka směřuje (trochu paradoxně s ohledem na dobové souvislosti) k západu, což je efektní zejména v podvečer. Ačkoli literatura autorství této realisticky dokonalé plastiky připisuje často brněnskému sochaři s ostravskými kořeny Konrádu Babrajovi, ve skutečnosti je původní koncept pravděpodobně dílem Ostraváka Karla Vávry, který v soutěži na realizaci památníku zvítězil, ale pro nedostatek času byl nucen přizvat si ke spolupráci kolegu Babraje i architekta Jana Jírovce.

Pozvánka na slavnostní odhalení Památníku hrdinů s modelem sousoší a památníkem ještě bez plastiky v pozadí (Archiv města Ostravy)

Karel Vávra je rovněž autorem velmi působivého sousoší pro památník na hřbitově v Hrabové. Představuje opět vojáka se samopalem, zde ovšem ve dvojici s pohublým mužem, jenž se ohýbá pod tíhou kamene, který nese v rukou. Jde patrně o scénu, kdy voják přivádí zpět do vsi vězně z koncentračního tábora. Hlava muže je dramaticky zakloněna tak, aby jeho děsivý pohled prozrazující všechny hrůzy, které v nelidském prostředí koncentráku spatřil, poutal divákovu pozornost. Jde bezpochyby o jeden z nejefektněji zachycených expresivně laděných výjevů z válečných pomníků vůbec.

Karel Vávra: Památník obětem druhé světové války v Hrabové, 1949–50 (foto Jakub Ivánek)

Na expresi vsadil rovněž autor virtuózně modelované plastiky pro zábřežský pomník před ZŠ Hulvácká. Představuje umučeného muže připoutaného ke kmeni, v podstatě visícího na svázaných rukou. Pod rozepnutým kabátcem se mu rýsuje pohublý, šlachovitý trup. Jeho oči už zračí klid umrlého. Socha byla v minulosti mylně připisována rovněž Karlu Vávrovi či olomouckému Rudolfu Doležalovi, nicméně autorem je slovenský sochař Ladislav Ľudovít Pollák. Ačkoli postava holohlavého muže s poněkud neslovanskými, ostrými rysy nepřipomíná Julia Fučíka, je doplněna nápisem vypůjčeným z jeho pera: „Lidé, bděte!“ Tento za minulého režimu populární imperativ se vryl mnoha lidem do paměti, aniž možná tušili, jaký je jeho skutečný význam. Jde o slova ze závěru knihy Reportáž psaná na oprátce, knihy tohoto komunistického mučedníka, který měl mlčet a nevypovídat, stejně jako kdysi podle legendy mlčel katolický mučedník, svatý Jan Nepomucký. Fučíkovu knihu minulý režim poněkud převracel (ostatně jako to činila kdysi katolická církev s postavou Nepomuckého) a rovněž tuto výzvu vykládal jako ideologickou výzvu k ostražitosti, ne-li přímo boji. Jak vypověděl v 90. letech 20. století sám Fučíkův rukopis, bdění bylo míněno spíš v souvislosti s dříve potlačovaným motivem konce hry, kterou Fučík s Gestapem hrál a kterou si chtěl před smrtí zajistit svůj posmrtný obraz. V tom mu měl napomoci umělecky stylizovaný text. Když se před popravou klaněl na pomyslném divadelním jevišti, chtěl, aby po skončení této „hry“ lidé nešli spát – tedy aby bděli. Ostatně k takovému rozjímavému bdění může vybízet i naše socha Umučeného. Umění dokáže k člověku promlouvat navzdory všem ideologiím.