Ostravské sochy #46

Památník revolučních bojů od sochaře Vladislava Gajdy v centru města.

Dnes budeme věnovat pozornost jednomu z nejznámějších ostravských památníků, který míjíme skoro vždy, když směřujeme kroky do centra Ostravy. Nachází se totiž v parčíku na náměstí Dr. Edvarda Beneše nedaleko zastávky Elektra, na staronové spojnici mezi centrem a novou tramvajovou zastávkou Karolina. „Staronové“ proto, že zde úhlopříčný chodník parkem fungoval již v minulosti (před vznikem sochy), když ještě jméno Karolina nenáleželo obchodnímu středisku, ale staré koksovně, a lidé se v nových podmínkách k této cestičce spontánně vrátili. Nyní je vztah sochy k vyšlapané stezce neujasněný (je k ní obrácena na koso) a protože se může stát, že bude daný prostor brzy předmětem nového architektonického řešení, je příhodné říct pár slov k historii a významu tohoto památníku.

Současná situace Památníku revolučních bojů s nově vyšlapanou stezkou (foto Jakub Ivánek)

Gajdovo sousoší bylo na dané místo instalováno v roce 1965, nicméně jeho historie je mnohem delší. Práci započal již za dob svých studií, v roce 1951, kdy byla vypsána soutěž na pomník horníkům zastřeleným při jedné z největších stávek v ostravsko-karvinském revíru – té, jež odehrála na jámě Trojice ve Slezské Ostravě roku 1894. Tam ale, jak víme již z 37. dílu našeho seriálu, vznikl v roce 1966 zcela jiný památník, jehož autory jsou sochař Otto Cienciala a architekt Blažej Heiser. Ačkoli původní soutěž, v níž Gajda zvítězil, vyšuměla do prázdna, sochař své návrhy přece jen zúročil a dílo bylo realizováno na místě ještě mnohem prestižnějším – v centru Ostravy.

Vladislav Gajda s jedním z modelů Památníku revolučních bojů (foto z pozůstalosti autora)

O novém umístění rozhodly příslušné orgány města a kraje ve spolupráci s autory (sochařem Gajdou a architektem Josefem Bláhou, později vystřídaným Ivem Klimešem) v roce 1957. Zvoleno bylo záměrně místo se vztahem k životu a ruchu města, což mělo umožnit (slovy dobových pramenů) vnímání památníku jako záležitosti všech pracujících Ostravska, jimž měl připomínat zápas proletariátu s kapitalismem. Roli sehrála i možnost využití pro masové slavnosti města a kraje. Daný park byl základem pro větší náměstí, jež mělo vzniknout odbouráním bloku domů tzv. Ostravice Textilie, která se „nechávala dožít“. K tomu však nikdy nedošlo a památník proto zůstal viditelný pouze z dnešní Nádražní třídy.

Vladislav Gajda: Památník revolučních bojů po odhalení v roce 1965 (foto z pozůstalosti autora)

Je škoda, že sousoší často bylo a pořád bývá spojováno s ideologickými postuláty doby socialismu a náměstím, které tehdy neslo název Vítězného února. Přitom je u něj primární sepětí s historií Ostravy, duchem Bezručovy poezie, která stála rovněž u počátku Gajdovy inspirace, i přesvědčivé ztvárnění dějinného momentu krvavě potlačené stávky za vyšší mzdy, kratší pracovní dobu a zlepšení pracovních podmínek ve zdejších dolech na konci 19. století. Pominout nejde umělecké kvality sousoší, na němž se Gajda vyškolil v poctivém uchopení a ztvárnění tématu. Každá z postav i sousoší jako celek představují psychologicky odpozorovaný a precizně zachycený okamžik – setkáme se tu s přesvědčením, odhodláním, vírou, sílou i obavou. Postavy horníků jsou ve vzájemné souhře i v napětí, komunikují spolu, aniž by na sebe pohlížely. Jsou výsekem širší události, do jejíhož dění nás vtahují. Monumentální ztvárnění si přitom vynutilo rezignaci na drobné nuance mimiky a gest psychologicky pojatého výjevu, jehož realistické zpodobení by v menším měřítku či např. detailu přineslo zamýšlený účin. Gajda však musel obě polohy skloubit – zachytit emoci a přitom sumarizovat účinnou zkratkou, aby vyhověl materiálu i měřítku a psychologický moment zůstal patrný i při pozorování ze vzdálenějšího stanoviště. Detail mohl naopak Gajda zachovat v případě busty jednoho z horníků, která nakonec putovala jako připomínka jiné stávky (z roku 1872) před Důl Hlubina. Ačkoli tam pomníček pořád stojí (je dokonce kulturní památkou), busta už před zhruba 10 lety zmizela neznámo kam…

Vladislav Gajda: Památník stávky na dole Hlubina 1872 využívající busty horníka z Památníku revolučních bojů (dnes busty ztracena), 1965 (foto František Řezníček pro Ostravské muzeum, 90. léta 20. století)

Památník v centru města již dávno neslouží ke shromažďování lidu a přívlastek spojující jej s převzetím moci komunistickou stranou v roce 1948 již také pozbyl platnosti. Navíc mu byl přisouzen až dodatečně v duchu dobové propagandy, snad i proto, aby překryl fakt, že stávka na Dole Trojice v roce 1894 byla spojena zejména se sociálnědemokratickými strukturami tehdejšího dělnictva. V současnosti je úkolem města najít nové urbanistické řešení, které by sousoší spojilo s dnes frekventovanou stezkou v jeho těsné blízkosti.

Vladislav Gajda: Památník revolučních bojů, 1951–1965 (foto Roman Polášek)

Popisovaná umělecká díla naleznete na stránkách databáze Ostravské sochy autora článku Jakuba Ivánka.

http://ostravskesochy.cz/dilo/259

Související články

• 22.04.2017: Ostravské sochy #53
• 15.04.2017: Ostravské sochy #52
• 08.04.2017: Ostravské sochy #51
• 01.04.2017: Ostravské sochy #50
• 25.03.2017: Ostravské sochy #49
• 18.03.2017: Ostravské sochy #48