Tři „aktuální“ plastiky z Mezinárodního sympozia prostorových forem: konstruktivistická plastika Rudolfa Valenty a plastiky Jogín a Rodina připravená k odjezdu Karla Nepraše.
Dnes již legendární bienále Mezinárodního sympozia prostorových forem se uskutečnilo v Ostravě v letech 1967 a 1969. Za pomoci pracovníků Vítkovických železáren tehdy pod rukama 13 umělců z Československa, Polska, Jugoslávie, Rakouska, Itálie, Kanady a Japonska vzniklo 13 progresivních uměleckých děl z kovu, které ozvláštnily veřejný prostor i kulturní ovzduší průmyslového města. Artefakty byly tehdy instalovány v přední části Komenského sadů, avšak vydržely zde jen krátce. Již roku 1974 byly odinstalovány, některé poškozeny či rozbity, většina pak rozvezena po jiných lokalitách (často mimo Ostravu), kde některá díla posléze podlehla zkáze. Až v roce 1993 došlo k rehabilitaci dochovaných děl i nahrazení některých zničených novými pracemi v rámci obnoveného sympozia. Renovované i nové plastiky pak byly umístěny v sadu Milady Horákové, kde je najdeme dosud – dnes ovšem mnohé špinavé a posprejované. Dnes si povíme něco o třech těchto plastikách, které jsou nějakým způsobem aktuální.
První z nich je Rodina připravená k odjezdu z roku 1969 – klíčové dílo předního českého sochaře Karla Nepraše, který na ostravském sympoziu poznal, že litina je ideálním materiálem pro jeho díla. Nepraš, pracující s černým humorem, ironií a poetikou divnosti, vytvořil pět figur sestavených z rozličných převodů ozubených koleček a řetězů (napůl člověk – napůl stroj), které umístil na kolejnici nad řekou Ostravicí. Na konci 60. let mohlo dílo svým námětem sugerovat vhodnost emigrace, a tak nepřekvapí, že bylo v 80. letech sešrotováno. Stesky po ztrátě tohoto díla se ozývaly dlouho z různých míst. Sochařova dcera se proto po otcově smrti rozhodla nechat dílo rekonstruovat. Právě nyní je možno tuto čerstvě zhotovenou rekonstrukci shlédnout v pražské galerii DOX, kde bude v rámci výstavy Karla Nepraše ke zhlédnutí do 17. října. Kam poputuje poté? Těžko říct. Bojím se však, že do Ostravy už nikoli…
Karel Nepraš: Rodina připravená k odjezdu, 1969 (archiv Galerie výtvarného umění v Ostravě).
Přesto má Ostrava svého Nepraše! Na obnoveném sympoziu v roce 1993 sochař vytvořil jiné dílo, neméně působivé. Je jím Jogín – plastika na hranici hry a seriózního duchovního tématu, na pomezí člověka a technicistní formy, na hranici vnímatelnosti umění vůbec. Levitující postava přelomená (či složená) v pase se blíží jakési formě na odlévání panenek. Vše, co u podobizny člověka považujeme za podstatné (jeho přední partie), je ukryto v nitru objektu. Prkennost Jogína může odkazovat k „pozitivnímu“ řádu (harmonii) i „negativnímu“ pořádku (útlaku). Plastika ve vnímateli vyvolává až nesnáze svou nepřirozenou kompozicí a polohou. Chce být zkoumána a dobývána. Z pohledu okolojdoucího je totiž Jogín jakousi horizontální plackou, děsivě zkomponovanou formou člověka.
Karel Nepraš: Jogín, 1993 (foto Jakub Ivánek).
Pro poslední dnes připomínanou plastiku se vrátíme do prvního ročníku sympozia z roku 1967. Ostravský výtvarník, později emigrant, který dosáhl uměleckého renomé v Berlíně, Rudolf Valenta tehdy vytvořil bezejmennou plastiku konstruktivistického ducha, kterou dosud v Ostravě nalezneme. Jde o rozkošatělý objekt složený z hranatých těles prolomených kruhovými otvory a výřezy. Z útlé stopky na podstavci vyrůstá jako technicistní květina či strom – místo přirozeného chaosu však nabízí statický řád, který oživuje teprve divák zužitkovávající četné průhledy a proměny plastiky při jejím obcházení. Právě aktivní role diváka – spolutvůrce výsledného objektu – se prolíná celým dílem Rudolfa Valenty.
Rudolf Valenta: bez názvu, 1967 (foto Jakub Ivánek).
Jak Neprašův Jogín, tak Valentův „strom“ jistě patří k nejhodnotnějším uměleckým dílům v ostravském veřejném prostoru. Přesto jsou obě plastiky posprejované, neudržované… Okrašlovací spolek Za krásnou Ostravu, který se snaží na situaci vzácných sympozijních děl v sadu Milady Horákové upozornit, se rozhodl provést okrašlovací akcí, při níž členové spolku spolu s dobrovolníky umyjí alespoň tyto dvě sochy a umístí u nich naučné cedulky o sympoziích i těchto dvou dílech spolu s mapkou soch v areálu sadu. Můžete přijít také. Sejdeme se u jedné z nich v pondělí 23. května 2016 v 18:00!
Popisovaná umělecká díla naleznete na stránkách databáze Ostravské sochy autora článku Jakuba Ivánka.
http://ostravskesochy.cz/dilo/525-Rodina-pripravena-k-odjezdu
http://ostravskesochy.cz/dilo/621-Jogin
http://ostravskesochy.cz/dilo/635-bez-nazvu-Konstruktivisticka-plastika
Související články
- 15.04.2017: Ostravské sochy #52
- 14.11.2023: Proměna sadu Dr. Milady Horákové – PD
- 10.02.2023: Proměna sadu Dr. Milady Horákové
- 30.06.2022: Sad Dr. Milady Horákové – soutěž
- 23.01.2018: Opravené sochy v sadu Dr. Milady Horákové
- 26.05.2017: Dětský ráj – foto z výstavby
Winter :
Toho prvního Nepraše je mi hrozně líto. Sochy působí o to pitoreskněji, o co racionálnější je jejich panelákové pozadí – nikdy jsem nevěděl, jestli ta rodina přijíždí, odjíždí nebo prchá.
14.05.2016 13:07aggu :
Krása. Instalace kopie Rodiny by byla v Komeňáku událost. Zatím je tam jen uříznutá hlava Komenského na špalku, jeden ruský voják co chce asi ukazovat na Berlín, ale ukazuje na Vídeň, a jeden naštvaný dělník.
16.05.2016 21:55Může mít Ostrava z veřejných prostorů galerii? Když se o ně (s citem lesního dělníka) stará ansámbl Technických služeb nebo nikdo? Objekty v parku Horákové jsou otagované už roky. Ze strany města nezájem. Zas musí přijít holka z antikvariátu s kýblem v ruce.