Ostravské sochy #31

Jakub Ivánek | 19.11.2016 | OSTRAVA | #sochy | 3 Comments

Realizace Drahoslava Berana pro Ostravu (Zábřeh, Hrabůvka, Slezská a Moravská Ostrava ad.).

V dnešním díle seriálu o ostravských sochách si připomeneme výtvarníka z Petřvaldu na Karvinsku, jehož tvorba sice následovala směřování tehdejšího umění, ovšem i přesto jeho jméno z nějakých důvodů časem upadlo v zapomnění. A tak stojí za to ho veřejnosti poněkud oživit.

Drahoslav Beran (1925–2001) prožil většinu života na venkově, kam soudobé trendy umění pronikají obvykle pomalu. Přesto se svým dílem zapojil do jednoho z hlavních proudů českého umění 60. let – konkretismu (stal se rovněž členem celostátního Klubu konkretistů). Konkrétní umění se zcela distancovalo od zobrazivého umění předchozích dob a vsadilo na umělecký výraz, který bychom mohli označit za abstraktní. Ovšem pouze ve smyslu onoho nezobrazování reality klasickým způsobem. Nedá se totiž říct, že by realitu nereflektovalo, jen reflektovalo realitu jinou – realitu geometrických objektů, matematických řad, technických předmětů, znakového systému… Libovalo si v liniích, tvarech i objemech, seriálních řadách, vrstvení symbolů… Sám Beran v jednom rozhovoru řekl, že tvoří reliéfy oproštěné od figurativních prvků, užívá volně matematických řad a přetíná přes sebe geometrické prvky: „Je to jakési zrytmizování formy, gradující světlem nebo osvětlením.“ Toto na první pohled technicistní umění mělo dle jeho tvůrců odrážet právě tehdejší dobu.

Průmyslová Ostrava nabízela zdejším výtvarníků hned „z první ruky“ možnost využít moderní umělecký materiál vyráběný ve Vítkovických železárnách – litinu. Ze šedé litiny, která se následně polychromovala či smaltovala, vytvořil četné realizace i Beran. Např. čtyři do čtverce instalované medailony na kině Luna v Zábřehu (nad schodištěm do dnešní restaurace), které působí průmyslově rovněž motivem – překrývají se na nich kruhy, přímky i různé struktury povrchu. Litinová je také kulovitá plastika pro fontánku u mateřské školy na ulici Provaznická v Hrabůvce. Ta může asociovat slunce, strom, planetu, ale i květinu pampelišku. Právě kombinace členitého reliéfního povrchu se základním geometrickým útvarem (kruhem či koulí) je pro konkrétní umění typická a zde – v prostředí školky – působí navíc zvláštním vtipem.

Drahoslav Beran: plastika ve fontáně u školky v Hrabůvce, 1966–69 (foto Jakub Ivánek)

Fontána v Hrabůvce už bohužel pěknou řádku let nefunguje a při současném nezájmu představitelů měst o kvalitní fontány se ani nedá čekat, že by kdy v budoucnu mohla být zprovozněna. Obě zmíněné realizace také mohou na neznalého recipienta působit nepatřičně tím, že polychromie je místy sedřená a na světlo se dostává rezavějící povrch litiny. Ale i tento surový povrch k daným objektům patří. Zřejmě již v době vzniku byla záměrně některá místa ponechána bez barvy, aby oxidace materiálu dodala vzezření díla žádoucí průmyslový efekt.

Drahoslav Beran: reliéf pro vinárnu Rotunda, počátek 80. let 20. století (archiv Jaromíra Urbánka)

Beran však netvořil pouze z kovu. Zejména později, v době 70. a 80. let přilnul k jinému materiálu – dřevu. To vnášelo do jeho díla notnou dávku poetizace. Dřívější technicistní vzhled kovových objektů ze 60. let ustoupil poněkud jemnějšímu výrazu, přestože ani nyní se náměty nevzdálily oblíbené geometrii. Charakteristickým motivem Beranova díla se v této době staly kuželkovité tvary, které mohly asociovat také lidskou postavu. V Ostravě byly k vidění např. na kruhovém reliéfu pro restauraci Rotunda poblíž tehdejší zříceniny slezskoostravského zámku. Tato realizace však patrně vzala zasvé spolu s vydrancovaným objektem. Dosud však můžeme spatřit jeho Strom hudby v někdejším Divadle hudby (dnes Stará Aréna) na ústředním ostravském náměstí. Z rozměrné dřevěné stěny zde vystupuje reliéf připomínající strom, z jehož větví však místo listů visí části strunných hudebních nástrojů.

Drahoslav Beran: Strom hudby v kavárně divadla Stará Aréna, 1986 (foto Jakub Ivánek)

Bohužel řada děl Drahoslava Berana z prostorů města Ostravy zmizela – ať už dekorativní stěna a mříž v restauraci Venuše v Hrabůvce, reliéf v kanceláři ředitelen Slezských cementáren a sádrovcových dolů v Kunčičkách, kovová plastika u mateřské školy v VII. obvodu Poruby, dělící stěny v restauraci Permoník na Černé louce, či reliéf u vstupu do pavilonu D (Nástavba spilekt) ostravského výstaviště. K těmto dílům se zatím nepodařilo dohledat ani fotografickou dokumentaci. Alespoň fotka nám zůstala po vývěsním štítu restaurace U džbánu na Přívozské ulici v centru města.