Ostravské sochy #27

Jakub Ivánek | 22.10.2016 | OSTRAVA | #sochy | Žádné komentáře

Květy míru i přes míru (I): Jabloňové květy a tulipány Štěpána Mikuly a heraldická růže Vladislava Gajdy.

Ačkoli jsou kytice řadou kunsthistoriků považovány za okrajový, nepodstatný námět umění, který lze snad odpustit jen Vincentu van Goghovi, vždy šlo o námět, k němuž se umělci (nejen malíři) často rádi vraceli. Dnes se zdá být především doménou výtvarníků (zvlášť malířek) libujících si v „populárním umění“, ale setkáme se i se zajímavými aktualizacemi tohoto námětu, o kterých však bude řeč jindy. Nyní setrváme ve 2. polovině 20. století, kdy kytice kvetly skoro v každém ateliéru (snad proto ten přezíravý postoj odborníků k nim). I v sochařství se tento trend projevil výrazně – naše města tehdy zasypala kvítka různých typů – růže, tulipány, karafiáty, lekníny i kvetoucí jabloně. Představme si tento fenomén sochařství blíže na několika ostravských realizacích.

Jedním z důvodů, proč také sochaři v této době rádi volili květy a kytice, je jistě to, že tento univerzálně platný námět bylo možno zasadit naoko do jakéhokoli kontextu, a přitom zůstat neutrální. Chápejme to tak, že vytvořením sochy květiny, kterou oficiálně představili např. jako Květy míru, se vyhnuli ryze ideologickému tématu, ale svou sochu přesto mohli před zástupci tehdejšího aparátu jako idelogicky podmíněnou vysvětlovat. Přesně tato situace zdá se vystihuje sochu Štěpána Mikuly, která dodnes stojí za zbytkem nedávno bořeného obchodního a kulturního střediska Odra ve Výškovicích. Na kamenném bloku je tu usazena skrumáž menších květů, které připomínají kvetoucí jabloně. Snítka z jarního stromu může asociovat osvobození a mír, nepravidelný kamenný blok potom „základní kámen společnosti“, z něhož květy rostou. Ve výsledku nám pak může shluk do sebe zapasovaných vertikálně usazených kvádrů s květinovými hlavičkami asociovat rovněž stylizovanou skupinu lidí, mladou generaci budující ony světlé zítřky. Dnes už většinou tento dobový podtext na první pohled nevnímáme, ale přítomnost jakéhosi „socialistického klišé“ i těmto realizacím zůstává.

Štěpán Mikula: Květy míru / Jabloňové květy za obchodním střediskem Odra, 1978–1984 (foto Jakub Ivánek, 2015)

Štěpán Mikula dělal květy častěji, a to zejména pro reprezentativní fontány. Jednu „květinovou“ máme zatím i v Ostravě. „Zatím“ proto, že stojí na prostranství před obchodním domem (tzv. Hlubiňákem či Železňákem) v Hrabůvce, kde se plánuje zásadní přestavba prostoru na náměstí, při níž se již s kašnou, a tedy ani s plastikou Květu nepočítá. Kam se poděje, to uvidíme. Zatím je usazena ve středu kruhové, mozaikou obložené nádrže a představuje shluk velmi stylizovaných tulipánů, z nichž uprostřed prýští voda. Fontána bývala v minulosti častým místem letních her místních dětí, které také s oblibou loupaly zdejší mozaiku jako perníček z chaloupky známé čarodějnice. Dnes se již koupání v ní zapovídá a stav nádrže je špatný (zejména vizuálně, funkčně se zdá být v pořádku). Zrušení jakékoli fontány ve městě či její výměna za nesmyslně stříkající gejzírky bez vodní plochy je citelnou ztrátou. Staré se ruší a nové nevznikají. Třeba se jednou tato povedená moderní plastika uplatní jinde.

Štěpán Mikula: pískovcový květ (tulipány) v kašně před obchodním domem Hlubina v Hrabůvce, 1976–1979 (foto Jakub Ivánek, 2014)

Funkční Mikulova fontána s okolním prostředím obchodního domu a mozaikou Vítání osvoboditele (foto Jakub Ivánek, 2016)

Naproti tomu „květinová“ fontána na náměstí Edvarda Beneše v centru města vypadá na pohled poněkud lépe, ale její technický stav je horší, neboť nesprávná údržba způsobila popraskání spojů mezi kameny nádrže, a vinou toho dnes voda při provozu protéká na chodník. Tato fontána sochaře Vladislava Gajdy má také bohatší historii a svůj příběh. Leckdo si ji možná pamatuje ještě stojící na Prokešově náměstí před Novou radnicí, kde byla v 90. letech nahrazena novou fontánou se sochou Ikara. Volba kašny s motivem květu před Novou radnicí byla záměrná, neboť květ přesně odpovídá heraldické růži ze znaku města Ostravy. Problém je, že toto ztotožnění začne být patrně teprve při pohledu shora z budovy. Stojíme-li u kašny, zaujme nás spíš kulovitý útvar na jejím vrcholu, který za novoty zářil dozlatova, jak už tomu u bronzových plastik bývá. Proto byla kašna v souvislosti s tehdy úřadujícím krajským tajemníkem KSČ Miroslavem Mamulou přezdívána „zlatá kule od Mamule“. A to už byl jen malý krok od toho, aby se v listoví spodní části kašny začala hledat pěticípá hvězda. Gajdova květinová kašna je tak dokladem toho, jak lidová představivost dokáže legračně pracovat s uměleckými díly a naplnit jej i původně nezamýšleným politickým nádechem.