Ostravské sochy #15

Jakub Ivánek | 30.7.2016 | OSTRAVA | #sochy | Žádné komentáře

Realizace a naděje Jiřího Babíčka: Střelci a Tribunové lidu.

V minulosti jsme si v rámci seriálu Ostravské sochy představili již dvě zásadní plastiky sochaře Jiřího Babíčka pro Ostravu. Ve 2. díle to byla apoteóza Smrti ze hřbitova na Slezské Ostravě, která byla ze svého místa bohužel odstraněna, v díle 11 pak sousoší Rodiny před mateřskou školou na ulici Mitušova v Hrabůvce, existující tam dosud. Jiří Babíček – rodák z Prahy, s kořeny v jihomoravských Miloticích, žijící a působící v 60. letech 20. století na Ostravsku a na začátku 70. let nuceně „emigrující“ z Ostravy zpátky do středních Čech, kde žije dosud ve Vestci u Prahy – však tvořil pro město Ostravu i další díla. Spíš okrajově zmiňuji dekorativní plastiku polopostavy (či spíš poprsí) v parkově upraveném prostoru před dnešním Sportovním gymnáziem na Volgogradské ulici v Zábřehu. Zásadní jsou pak zejména další dvě díla, z nichž jedno ale zůstalo (slovy samotného autora) v „naději“ – tedy ve výsledku nebylo realizováno. Ale představme si je chronologicky.

Jiří Babíček: dekorativní plastika pro školský areál na Volgogradské v Ostravě-Zábřehu, 1967–68 (foto Jakub Ivánek)

Starší je realizovaný reliéf Střelci, který vytvořil Babíček pro boční fasádu obchodního domu Tuzex (do dnešní Bankovní ulice) v letech 1966–67. Jednalo se o klíčové dílo umění svobodných 60. let v Ostravě. Rozměrný reliéf z ušlechtilého betonu ztvárnil scénu jako vystřiženou z populární literatury science-fiction. Snad i proto se pro něj uchytil též variantní název Boj v kosmu. Střelci, tedy proti sobě stojící jednoduché helmice znázorňující hlavy, jež vysílají na protivníka své střely, mohou dokonce připomínat záběry z prvních jednoduchých videoher, které však v době poloviny 60. let autor jen stěží mohl znát. Zajímavým kompozičním prvkem je hranice (výrazný předěl lomící reliéf na dva samostatné, nestejně velké bloky), která se line ústředním masivem barikády, jež chrání před šípy útočníků posledního bojovníka v defenzivním postavení nalevo. Reliéf, ač primárně odkazoval spíš k dobrodružným fantazijním inspiracím, mohl být v dobových souvislostech vnímán také jako svérázné ztvárnění vesmírného soupeření tehdejších světových mocností USA a SSSR, které bývalo tradičněji ztvárňováno v podobě rozličných kosmonautů. Šlo snad tedy také o satirické memento rozděleného světa a jako takové mohlo vzniknout opravdu jen v krátkém období politického uvolnění ve 2. polovině 60. let.

Jiří Babíček: Střelci, 1966–67 (foto Archiv města Ostravy)

Reliéf s takto průbojným námětem s podivem přežil v pořádku „normalizační období“ i vyhnání autora daleko odtud. Méně šťastná pro něj byla 90. léta. V jejich závěru (roku 1999) byl totiž reliéf majitelem objektu zdemolován, aby jej nahradila rozšířená vitrína výkladu. V poslední chvíli se podařilo pracovníkům ostravského magistrátu a Galerie výtvarného umění v Ostravě zachránit alespoň některé detaily reliéfu, které byly v naději na jeho znovuobnovení někdy v budoucnu uskladněny na pozemku Domu umění. Bylo by skvělé a příkladné, kdyby se Galerie výtvarného umění rozhodla v souvislosti s chystanou dostavbou Domu umění tento reliéf na základě uschovaných prvků obnovit. Snad na něj již po těch letech zcela nezapomněli…

Střelci před zničením na konci 90. let 20. století (modrý nátěr získal reliéf již v roce 1969, barevné graffiti až po zásazích sprejerů v 90. letech (foto Hana Číhalová pro Galerii výtvarného umění v Ostravě)

Pouze v naději zůstalo sousoší Tribunové lidu, jehož slibná realizace byla plánována od roku 1968 v souvislosti s výstavbou sídliště Kamenec. Babíček navrhl sousoší tří stylizovaných figur, které měly být posazeny na schodiště ústící z lávky pro pěší spojující nové sídliště s Komenského sady a Novou radnicí. I zde byl zvolený námět na svou dobu poměrně odvážný. Tribunové lidu byli ve starém Římě vysocí úředníci, volení vždy na jeden rok, kteří zastávali s poměrně velkými pravomocemi zájmy plebejců před patriciji. Tento demokratický námět se jistě po převzetí moci „normalizačním“ činitelům nezamlouval. Ostatně jako i jeho autor, který po velkou část 60. let zasedal v ostravské umělecké komisi Svazu československých výtvarných umělců, a tak se stal po výměně křesel nežádoucí osobou, která musela být ze zdejších uměleckých kruhů vypuzena. Pozastavení zakázky pro sídliště Kamenec představovalo jasný a definitivní pokyn k odchodu. Na zamýšleném místě pak už nikdy ani žádné jiné dílo nevzniklo.