Ostravské sochy #10

Jakub Ivánek | 25.6.2016 | OSTRAVA | #hrabůvka, #sochy | 1 komentář

Galerie Mitušova (I): Narůstání Vladislava Gajdy, Barevná kompozice Bedřicha Tkaczyka a Holka na židli Kurta Gebauera.

V některých částech Ostravy můžeme narazit na takovou koncentraci kvalitních uměleckých děl, že se nezdráhám tato místa označit za galerii ve veřejném prostoru. Samozřejmě všechny znalé napadne, že takovým místem je sad Milady Horákové se sympozijními díly, z nichž některé jsme zde již probírali. Avšak prostor takové galerie může mít i mnohem prozaičtější podobu. Na Jihu např. takové místo představuje ulice Mitušova se dvěma základními školami a dvěma mateřskými školkami. Dnes si představíme díla stojící u škol základních.

Starší je škola s adresou Mitušova 8, která vznikla již v 60. letech 20. století a kterou doplnila dvě umělecká díla v duchu umění oné doby. „Vážnější“ námět představuje skulptura Vladislava Gajdy, snad nejplodnějšího a nejznámějšího ostravského sochaře 2. poloviny 20. století. Gajdovo dílo je neobyčejně rozlehlé i po stylové stránce – na jednom pólu stojí realisticky ztvárněné plastiky typu stávkujících horníků na dnešním náměstí Edvarda Beneše, na druhém jsou to abstraktní útvary a kompozice, které se inspirují přírodními a přirozenými náměty, ale ztvárněny bývají s akcentací hran a kubických tvarů zvýrazňujících jejich geometrické naladění. K této tvorbě patří i stéla Narůstání, v podstatě složená z mnoha vertikálně směřujících kvádrů, které mohou symbolizovat postupný růst z největšího (mateřského) útvaru uprostřed kompozice, ale také jako celek představují abstrahovaný obraz rodiny. Ve většině Gajdových na první pohled abstraktních plastik ze 60. let lze při pozorném vnímání najít postavy lidí.

Vladislav Gajda: Narůstání, 1967 (foto Jakub Ivánek)

Druhé dílo u této školy zastupovalo hravou linii umění 60. let, která vycházela vstříc dětem, jejich představivosti a senzorickým i haptickým potřebám. Právě proto v této době nezřídka potkáváme umělecky ztvárněná dětská hřiště, plná betonových, barevně vyladěných skluzavek ve tvarech rozličných zvířat a jiných objektů. V atriu ZŠ Mitušova stávala do roku 2007 barevná kompozice Bedřicha Tkaczyka sestavená z betonových kostek ozdobených pestrobarevnými smaltovanými terči. Děti lákala jak svou barevnosti, tak tvarem, který přímo vybízel ke šplhání na objekt. Zdejší žáci plastiku přezdívali podle jejího tvaru Letadlo a stala se pro ně místem her a v závěru školního roku také společného focení tříd. Neudržovaná plastika byla bohužel v minulosti odstraněna, a jak se zdá, brzy se z objektu školy vystěhují i žáci.

Bedřich Tkaczyk: Barevná kompozice, 1968 (foto z archivu Úřadu městského obvodu Ostrava-Jih)

Zhruba o deset let později vznikla na jižním konci ulice (v oblasti zvané Paseky) další základní škola a s ní rovněž zajímavé umělecké dílo. Zde vsadil jeho autor – rodák z Hradce nad Moravicí, sochař Kurt Gebauer – na imaginativní polohu, rovněž vyhovující dětské fantazii. Zcela přesně poukázala Marie Šťastná ve své knize o sochách Ostravy na příbuznost Gebauerovy dívky s Alenkou v kraji divů a za zrcadlem. Tahle nadživotně ztvárněná „holka“ (ať zachováme Gebauerův slovník) těkavě seskakující z jedné ze dvou předimenzovaných židlí odkazuje k fantazijnímu světu nonsensového textu báječně. Druhá, prázdná židle představuje ono zrcadlení a vybízí dítě k následování dívky, přijetí její role hráče. Ostatně, celá kompozice je součástí vydlážděného hracího prostoru a dětmi byly v minulosti obě židle skutečně velmi často ke hrám využívány. To se dnes musí omezit jen na dobu, kdy je škola otevřena, neboť poté, co se sběrači kovů pokusili sochu odřezat a ukrást, byl prostor zabezpečen vysokým plotem. Holka zůstala na hřišti, ale zároveň se její hra ocitla uvnitř podivné klece.